be strong

25. března 2015 v 10:00 |  6. měsíc
Nevím, jestli tenhle článek nemám zařadit spíš do FAQ pro au pairky, protože to co tu teď napíšu by se dalo považovat za radu.. ale zas na druhou stranu je to tak nějak pro všechny co znám a co znají mě :))


Možná se bude zdá, že poslední dobou nějak došla témata k hovoru. Tím myslím, že jsou pryč ty články, kdy jsem vyjmenovávala všechno co jsme v průběhu týdne dělali, co nového jsem viděla nebo co nového jsem zažila. Chtě nechtě se z toho tady prostě stane stereotyp a i když jsem si říkala, že u mě to tak nebude.. vídíte sami :)


Pak už jde jen o to, jak se s tím dokáže člověk vyrovnat. Nesnáším stereotyp a to vážně snad úplně nejvíc hned potom, když si člověk kouše nehty. :D Proto dělám úplný maximum, abych ten stereotyp nějak zahnala a i když mám teď času pro sebe zoufale málo, snažím se ho využít na maximum. Jsou to maličkosti, co se snažím čas od času obměnit, ať je to trasa na běhání, nová barva vlasů nebo jen kryt na telefonu. Ono se to nezdá, ale dělá to fakt hodně. Nicméně kvůli tomu tu dneska nejsme.. to je jen pro objasnění, proč tu nejsou články typu: Dnes jsem vstala a dělala tohle.. :)

Dneska píšu, protože se mi stala další věc, která mě donutila se zamyslet nad pro a proti být au pair. Máme tu naprosto krásný počasí, tak jsem si řekla, že ráno hodím děti do školy a lehnu si na deku k rybníku s knížkou a budu prostě chvíli relaxovat. Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.. zajela jsme si pro Starbucks, vzala deku, jídlo, opalovací krém.. Všechno bylo strašně fajn až do doby než mi přišla zpráva z domova..

Nebudu a ani nechci říkat co se stalo.. ale v tu chvíli mě strašně bolelo, že tam nemůžu být. Někdy je komunikace na takovovu dálku strašně složitá, takže spoustu věcí vyzní úplně jinak než jsou. Já vím, že je asi těžký si to v danou chvíli uvědomit, ale někdy by to chtělotrošku víc přemýšlet nad tím, co kdo a komu řekne nebo napíše. Tím chci říct, že je důležité umět komunikovat o vážných věcech s rozmyslem a vážit slova. My jsme tu sami a nevidíme, jak věci doopravdy jsou, takže jediný na co se můžeme spoléhat jsou zprávy a hovory z domova, jenže když tam někdo použije nevhodná slova, může nás to dost rozhodit. To je věc první.


Na to navazuje věc druhá, kterou bych tu dneska chtěla zmínit. Přesně v takových chvílích, kdy se něco stane doma a my tam prostě nemůžeme být, je nejhlavnější zachovat si chladnou hlavu. Jsou situace, kterým se můžete zasmát, jakože vám maminka doma rozbila milovaný hrníček, ale jsou i situace, které zasáhnou přímo váš život, třeba když vás opustí někdo, koho jste měli rádi. Když odjíždíte, nikdy nevíte co se může stát. Nejen vašim blízkým, ale i vám samotným.

Než jsme odjela, hodně moc jsem přemýšlela jaké to bude být tak daleko a myslím, že jsem si dostatečně uvědomila všechna rizika. Mockrát jsem si musela zodpovědět otázky typu: Co když se nedej bože stane něco zlýho a já už někoho z rodiny třeba nikdy neuvidím.?! Co když rodina už nikdy neuvidí mě.?! Ano.. jsou to ty nejhorší scénáře, ale člověk nemůže nikdy dopředu vědět co a jak. Samozřejmě si z celého srdce přeju, aby se nic z toho nestalo. To co dnes přišlo byla první vlaštovka, která mě donutila se nad tím znovu zamyslet a zjistila jsem, že i když jsem byla smutná, dokázala jsem se s tím vyrovnat poměrně rychle, protože jsem někde v podvědomí byla připravená.

Jen vám tím chci říct, že je důležité si všechno dopředu rozmyslet.. Prožijte ty poslední chvíle doma s blízkými, které pak na dlouhou dobu neuvidíte. Připravte se na cokoli a zamyslete se nad tím, jestli něco takového dokážete ustát. Hodně jsem si poslední dobou oblíbila slovo statečnost. Myslím, že to popisuje a shrnuje spoustu vlastností, které bychom měli mít, pokud chceme dělat to, co děláme :) Chce to prostě hodně síly.!

Shodou okolností jsem se minulý týden dozvěděla, že možná už nikdy neuvidím svůj pokoj, který jsem si ne moc dlouho před odjezdem do Ameriky konečně upravila k obrazu svému. Pokoj kde jsem prožila spoustu věcí.. dobrých, ale i špatných. Je v něm tolik vzpomínek. Vlastně už jsem se za svůj život stěhovala hodněkrát, ale nikdy předtím jsem neopouštěla nějaké místo s takovou lítostí. Možná právě proto, že jsem nečekala, že už se tam nevrátím. Že doma už nebude tam "na severu".

Přijde mi, že jsem si tady z toho poslední dobou udělala docela deníček a vylejvám si tu srdíčko, tak mi odpusťte, jestli jsem až moc sentimentální.. Možná už jsem jen moc dlouho od domova :)

Úúúúplne na závěr bych chtěla poděkovat za to, že jste mě podrželi. Stačil jeden komentář k fotce na Instagramu a vy jste na něj reagovali tak, jak bych nikdy nečekala. Zpráv, kterých mi přišlo bylo neuvěřitelně moc a ani netuším, čím jsem si takovou podporu zasloužila. Nevím jestli lidé co mě sledují na IG čtou můj blog, ale jestli jo, chci jim tu takhle veřejně říct díky.! Jsem pro všechny jen cizí holka, ale i tak jim nejsem lhostejná. Ať už je k tomu vedlo cokoli, podpory si tu strašně vážím. Zvláštní pocit.. Ve spoustě věcí jsou sociální sítě jedno velký peklo, ale když pak vidíte něco takového, jste rádi, že můžete být jejich součástí.


Mějte se krásně a užívejte první jarní dny s úsměvem :) Z Texasu s láskou vaše Houdička

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aimehenry aimehenry | E-mail | 25. března 2015 v 12:24 | Reagovat

...drž se maličká...

2 Anna Anna | E-mail | 25. března 2015 v 20:02 | Reagovat

Doufám, že bude všechno v pohodě.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama