sbohem Blog.cz

6. dubna 2015 v 10:00 |  6. měsíc
Ani jsem netušila s jak těžkým srdcem budu psát tenhle poslední článek.. Pořád nevím, jestli jsem udělala dobře, ale pevně věřím v to, že ano.

Ráda bych vás chtěla přivítat na mém novém blogu..

www.travelwithlove.cz

Najdete tam všechny články, které jsem tu kdy publikovala a doufám, že do budoucna i spousty dalších. Jsou to stránky, které konečně vypadají podle mých představ a mám z nich neskutečkou radost, tak snad se budou líbit i vám :))

Děkuji, že jste tu se mnou ten první půl rok byli a doufám, že se příště potkáme na novém blogu.

S láskou vaše Houdička :)
 

move on..

4. dubna 2015 v 23:40 |  6. měsíc
Ahoj všichni :))


Jak jen začít..

Když jsem si tenkrát před půl rokem založila blog, vůbec jsem netušila co mě bude v americe čekat a ještě míň jsem čekala, že by blog někdo četl a pravidelně se sem vracel :)

Jak tak čas postoupil a já viděla, že máte o články zájem, začala jsem si říkat, že když už něco dělám, tak ať to stojí za to, a proto jsem začala blog vylepšovat a víc na něm pracovat.. Jenže to mi nějak nestačí. Mám v hlavě určitou představu, jak bych chtěla aby to vypadalo, a ta se mi tady bohužel nepodařila. Zuby nehty jsem se bránila tomu, abych blog stěhovala na jinou stránku, např. blogspot, který se mi vzhledově líbí mnohem víc, protože jsem se bála, že ztratím stěhováním hodně čtenářů a vůbec tak nějak začínat od znovu se mi nechtělo.

Jenže teď mám příležitost k něčemu jinému.. mnohem lepšímu a i když mi to dalo a ještě dá spoustu práce, chtěla bych vám oficiálně oznámit, že tohle je můj předposlední článek na blog.cz a příští týden vám představím nové "miminko".

Snad to bude stát za to a vám se to bude líbit tak, jak se to zatím líbí mně. V dalším článku zveřejním odkaz na nový blog, což by mělo být doufám nejpozději ve středu :)) Doufám, že vás tím neodradím od další návštěvy a zase si ke mně najdete cestu.

Děkuji za přízeň a podporu. Z Texasu zdraví vaše Houdička :))

FAQ food&drink

2. dubna 2015 v 7:00 |  FAQ
Uffff.. času je zoufale málo, ale i tak jsem se rozhodla pustit do slibovaného článku o jídle :) Všechno co tu napíšu je jen a jen můj vlastní názor a určitě s ním nebudou třeba všichni za jedno.. sto lidí, sto názorů. Prostě vám představím americkou kuchyni vlastníma očima. Nejspíš to bude trošku dělší článek, protože já &jídlo = velká láska :D Určitě uvidíte spoustu obrázků a jelikož jsem věrný uživatel instagramu, rozhodla jsem se použít obrázky právě odtud. :))


první oběd v Americe :)
- kuřecí steak, brokolice, hranolky-
 


týden dvacátýprvní..

30. března 2015 v 1:14 |  6. měsíc
Ahoj všichni pravidelní i náhodní čtenáři..

.. to zní divně, takže asi zůstanu u svého klasického ahoj všichni :))

Musím si v průběhu dnešního psaní rozmyslet o čem tenhle článek vůbec bude. Mám jen šíleně moc energie a dobrou náladu, takže jsem si řekla, že bych toho měla využít ke psaní. Ne, že by se stalo něco tak důležitého, aby to tu muselo být, ale třeba vás zrovna něco zaujme :)



Marsa Alam, Egypt

28. března 2015 v 10:00 |  travel around the world
Původně jsem tady měla rozepsáno, jak celá tahle dovolená začala.. trochu chaoticky, trochu smutně. Potom, co jsem měla popsaných 5 odstavců prakticky o ničem jsem si řekla, že tuhle rubriku jsem založila, abych vám ukázala nějaká místa a ne abych psala příběhy o tom, jak se to stalo. Takže jsem to všecko zase smazala a začala od znovu. A takhle to dopadlo..



be strong

25. března 2015 v 10:00 |  6. měsíc
Nevím, jestli tenhle článek nemám zařadit spíš do FAQ pro au pairky, protože to co tu teď napíšu by se dalo považovat za radu.. ale zas na druhou stranu je to tak nějak pro všechny co znám a co znají mě :))


Možná se bude zdá, že poslední dobou nějak došla témata k hovoru. Tím myslím, že jsou pryč ty články, kdy jsem vyjmenovávala všechno co jsme v průběhu týdne dělali, co nového jsem viděla nebo co nového jsem zažila. Chtě nechtě se z toho tady prostě stane stereotyp a i když jsem si říkala, že u mě to tak nebude.. vídíte sami :)


Pak už jde jen o to, jak se s tím dokáže člověk vyrovnat. Nesnáším stereotyp a to vážně snad úplně nejvíc hned potom, když si člověk kouše nehty. :D Proto dělám úplný maximum, abych ten stereotyp nějak zahnala a i když mám teď času pro sebe zoufale málo, snažím se ho využít na maximum. Jsou to maličkosti, co se snažím čas od času obměnit, ať je to trasa na běhání, nová barva vlasů nebo jen kryt na telefonu. Ono se to nezdá, ale dělá to fakt hodně. Nicméně kvůli tomu tu dneska nejsme.. to je jen pro objasnění, proč tu nejsou články typu: Dnes jsem vstala a dělala tohle.. :)

Dneska píšu, protože se mi stala další věc, která mě donutila se zamyslet nad pro a proti být au pair. Máme tu naprosto krásný počasí, tak jsem si řekla, že ráno hodím děti do školy a lehnu si na deku k rybníku s knížkou a budu prostě chvíli relaxovat. Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.. zajela jsme si pro Starbucks, vzala deku, jídlo, opalovací krém.. Všechno bylo strašně fajn až do doby než mi přišla zpráva z domova..

Nebudu a ani nechci říkat co se stalo.. ale v tu chvíli mě strašně bolelo, že tam nemůžu být. Někdy je komunikace na takovovu dálku strašně složitá, takže spoustu věcí vyzní úplně jinak než jsou. Já vím, že je asi těžký si to v danou chvíli uvědomit, ale někdy by to chtělotrošku víc přemýšlet nad tím, co kdo a komu řekne nebo napíše. Tím chci říct, že je důležité umět komunikovat o vážných věcech s rozmyslem a vážit slova. My jsme tu sami a nevidíme, jak věci doopravdy jsou, takže jediný na co se můžeme spoléhat jsou zprávy a hovory z domova, jenže když tam někdo použije nevhodná slova, může nás to dost rozhodit. To je věc první.


Na to navazuje věc druhá, kterou bych tu dneska chtěla zmínit. Přesně v takových chvílích, kdy se něco stane doma a my tam prostě nemůžeme být, je nejhlavnější zachovat si chladnou hlavu. Jsou situace, kterým se můžete zasmát, jakože vám maminka doma rozbila milovaný hrníček, ale jsou i situace, které zasáhnou přímo váš život, třeba když vás opustí někdo, koho jste měli rádi. Když odjíždíte, nikdy nevíte co se může stát. Nejen vašim blízkým, ale i vám samotným.

Než jsme odjela, hodně moc jsem přemýšlela jaké to bude být tak daleko a myslím, že jsem si dostatečně uvědomila všechna rizika. Mockrát jsem si musela zodpovědět otázky typu: Co když se nedej bože stane něco zlýho a já už někoho z rodiny třeba nikdy neuvidím.?! Co když rodina už nikdy neuvidí mě.?! Ano.. jsou to ty nejhorší scénáře, ale člověk nemůže nikdy dopředu vědět co a jak. Samozřejmě si z celého srdce přeju, aby se nic z toho nestalo. To co dnes přišlo byla první vlaštovka, která mě donutila se nad tím znovu zamyslet a zjistila jsem, že i když jsem byla smutná, dokázala jsem se s tím vyrovnat poměrně rychle, protože jsem někde v podvědomí byla připravená.

Jen vám tím chci říct, že je důležité si všechno dopředu rozmyslet.. Prožijte ty poslední chvíle doma s blízkými, které pak na dlouhou dobu neuvidíte. Připravte se na cokoli a zamyslete se nad tím, jestli něco takového dokážete ustát. Hodně jsem si poslední dobou oblíbila slovo statečnost. Myslím, že to popisuje a shrnuje spoustu vlastností, které bychom měli mít, pokud chceme dělat to, co děláme :) Chce to prostě hodně síly.!

Shodou okolností jsem se minulý týden dozvěděla, že možná už nikdy neuvidím svůj pokoj, který jsem si ne moc dlouho před odjezdem do Ameriky konečně upravila k obrazu svému. Pokoj kde jsem prožila spoustu věcí.. dobrých, ale i špatných. Je v něm tolik vzpomínek. Vlastně už jsem se za svůj život stěhovala hodněkrát, ale nikdy předtím jsem neopouštěla nějaké místo s takovou lítostí. Možná právě proto, že jsem nečekala, že už se tam nevrátím. Že doma už nebude tam "na severu".

Přijde mi, že jsem si tady z toho poslední dobou udělala docela deníček a vylejvám si tu srdíčko, tak mi odpusťte, jestli jsem až moc sentimentální.. Možná už jsem jen moc dlouho od domova :)

Úúúúplne na závěr bych chtěla poděkovat za to, že jste mě podrželi. Stačil jeden komentář k fotce na Instagramu a vy jste na něj reagovali tak, jak bych nikdy nečekala. Zpráv, kterých mi přišlo bylo neuvěřitelně moc a ani netuším, čím jsem si takovou podporu zasloužila. Nevím jestli lidé co mě sledují na IG čtou můj blog, ale jestli jo, chci jim tu takhle veřejně říct díky.! Jsem pro všechny jen cizí holka, ale i tak jim nejsem lhostejná. Ať už je k tomu vedlo cokoli, podpory si tu strašně vážím. Zvláštní pocit.. Ve spoustě věcí jsou sociální sítě jedno velký peklo, ale když pak vidíte něco takového, jste rádi, že můžete být jejich součástí.


Mějte se krásně a užívejte první jarní dny s úsměvem :) Z Texasu s láskou vaše Houdička


.. můžu se vykoupat u sousedů.?

23. března 2015 v 14:32 |  6. měsíc
Abych pravdu řekla, zvykla jsem si tu už na ledacos, ale to co se tu dělo od pátku budu ještě dlouho rozdýchávat :D

Věc, která se mi na Adamovi od začátku strašně líbíla je ta, že je to prostě pohodář. Vycházíme spolu vážně skvělě, nikdy mezi náma žádný konflikt nebyl, i když mě poměrně dost věcí v týhle domácnosti vytáčí. Ale je to prostě tou jinou mentalitou, kterou všechny tak strašně toužíme poznat, tak neříkám ani popel.. ale teď už k tomu pátku.


Víte jak si někdy člověk říká, že by mohl něco udělat a pak to odloží s tím, že to může udělat později.? Tak takhle jsem si já ve čtvrtek večer řekla, že si hlavu můžu umýt až v pátek.. osudová chyba.! :D


Hned jak jsem v pátek ráno vstala a vypravila děti do školy, říkala jsme si, že je v baráku nějaká zima a budu muset trochu přitopit. To je úplně ta nejjednodušší věc, protože topení máme na plyn, tak stačí jen nastavit teplotu, znáčknou čudlík a topí se. No jo.. jenže to funguje jen když máte plyn a ten jsme my neměli. :D


Nakonec jsem to topení ale nezapínala, protože když jsem odvezla děti do školy, začala jsem uklízet a tak, takže mi zima nebyla a já na to nějak zapomněla. O tom, že ten plyn nemáme, jsem pořád neměla ani tušení. Jenže když jsem si pak chtěla udělat oběd, zůstala jsem převapeně zírat na to, že sporák jaksi nefunguje. Najednou mi to začalo šrotovat hlavou a šla jsem zkusit to topení.. nic. Pak mi došla ta nejhorší věc, která mě může potkat.. když není topení, není ani teplá voda.! Hned jsem to běžela vyzkoušet.. a opravdu nebyla. No jo, jenže já si fakt nutně potřebovala umýt hlavu, protože jsem si jí v ten čtvrtek neumyla.! Vypadala jsem jak největší kázus na světě :D To si prostě neumíte představit jak hrozný to bylo.. takže mi zbývalo jen jediné, umýt si tu hlavu za studena. :/ (poznámka: vlasy jsem si vážně umyla, ale vypadaly pak úplně stejně jako před umytím, takže to bylo vlastně úpně k prdu. :D)

Den předtím nám asi na dvě hodiny vypli vodu, protože někdo v ulici ji potřeboval zastavit, tak jsem myslela, že tohle bude něco podobného. Nažhavila jsem telefon a poslala zprávu Adamovi s tím, jestli neví co se děje. Nevěděl, ale tušil. Ony se takové věci totiž stávají, když se včas nazaplatí účty. :D

Já chápu, že se to může stát.. ale to je prostě pořád něco, jednou kabelovka, pak zas telefon. Tohle už jsem ale jen těžko rozdejchávala. Neřeknu, kdyby ty peníze prostě neměl, ale on je prostě BUSY. To slovo už začínám nenávidět, protože je to výmluva na úplně všechno. Navíc jsem se dozvěděla, že plyn zapnou až v pondělí.!!!

Naštěstí si děti v pátek vzala mamka, takže se aspoň jeden den tý studený vodě vyhnuly. Neumím si ale předtavit, že bych je tu měla, v tý zimě, venku nebylo jako na potvoru zrovna teplo, nemohla bych jim uvařit a ještě by se musely vykoupat ve studený vodě. Takhle jsme to nakonec všichni nějak přežili, i když já měla teda hodně zatnutý zuby.

Tím co tady píšu si nechci stěžovat na to, že bych se tu měla špatně, ale chci vám přiblížit jednu stránku americké mentality. Je totiž úplně jedno, že doma je někdo, kdo by se rád vykoupal v teplý vodě, že tam jsou děti, který by měly být v teple. Někdy je to tu všechno až tak moc na pohodu, až to takhle dopadá. :D

Já už se tomu teď jen směju, protože co jinýho mi zbejvá, ale v těch chvílích, kdy jsem stála pod studenou sprchou jsem to tady úplně nenáviděla :D Tak jak se vám líbí můj american dream.? Nic moc co.? :D Život není pohádka nikde.. a už vůbec ne tady :D

Snad jsem vás hned při pondělku pobavila. Já stále čekám na ten vymodlený okamžik, kdy zapnou plyn a já se budu moc konečně osprchovat a umýt si vlasy v teplý vodě

Z Texasu zdraví houdička .))

P.S. všechny veselé historky můžete sledovat i na FB stránkách On my way to USA, kde se také můžete ptát na cokoli co vás jen napadne a nebo mi třeba jen tak z dlouhý chvíle napsat :) Už je nás tam skoro 200, díky.! <3

Holandsko

21. března 2015 v 10:00 |  travel around the world
Jednou z mých dalších zastávek při cestování Evropou bylo Holandsko.. a byl to neskutečnej výlet, který můžu všem jedině doporučit.!! Tento zájezd jsem našla na Slevomatu od stejné cestovky, s jakou jsme byli na Silvestra v Paříži, takže jsem neváhala a šla do toho. Předtím o nás bylo dobže postaráno, tak proč ne i teď :))

Tektokrát jsme se rozhodli vyrazit jen s mým nejlepším kamarádem a pojmout to jako soukromou narozeninovou jízdu ve dvou.! K tomuhle zájezdu se váže až moc vtipných historek, které bude lepší nezveřejňovat, ale aby jste se nedivili proč pořád ty smajlíci všude, jak to píšu tak vzpomínám a musím se smát.!
Holandsko jsem si zamilovala na první pohled a rozhodně se tam vrátím za každou cenu a doufám, že ve stejném složení. Navic jsme toho navštívili poměrně dost a nemohli tomu věnovat tolik času, abychom viděli úplně všechno, takže i to je jeden z důvodů proč chci zpět.


šestý měsíc je tu..

19. března 2015 v 11:00 |  5. měsíc
.. pomalu a jistě se v kalendáři blíží datum 20. 3. 2015 což znamená, že už jsem v USA téměř 5 měsíců.! Nevypadá to jako nějak veliké číslo, ale za tu dobu co jsem tady se toho změnilo strašně moc a to především já a o to mi šlo.

Když říkám, že jsem se změnila, nemyslím tím, že bych se líp oblíkala nebo si ostříhala vlasy, ale rozhodně vidím spoustu věcí jinak. Na jednu stranu mi přijde, že jak jsem mezi dětmi a blbneme spolu, připadám si mladší.. ale zas na stranu druhou se tu starám o domácnost, děti, psi a myslím, že mě to neuvěřitelným způsobem posunulo někam dál a uvědomuju si uplně jiné hodnoty než jsem si uvědomovala dřív.

Pět měsíců uteklo jako voda a i když mívám chvíle, kdy mi strašně chybí rodina a kamarádi z domova, vážím si téhle příležitosti jako ničeho na světě. Myslím, že přesně to jsem potřebovala a i když jsem to v jednu chvíli považovala za útěk od problémů, teď vidím, že to nebyl útěk, ale jediné možné řešení. :))


Hodně moc přemýšlím o tom co bude až se vrátím zpátky.. nebo spíš o tom, jestli se zpátky vrátit dokážu. Neříkám, že bych chtěla zůstat v USA a žít tady, ale svět je veliký tak proč zůstávat na jednom místě celý život.?! Všechno co tu vidím mě žene někam dál a motivuje dělat všechno pro to, aby to pokračovalo. Říkám si, že tohle mi prostě nestačí. Nestačí mi ta angličtina, kterou teď mám, nestačí mi vidět to, co jsem viděla.. chci víc.! Chci víc i od života a teď vím, že tohle je příležitost, kterou k tomu můžu využít. Otevřely se mi dveře, které jsem měla předtím zavřené a až bude potřeba, půjdu si za tím co je za nimi.


Samozřejmě má pobyt tady i spoustu stinných stránek.. Někdy padám únavou s prominutím na hubu, nadávám dětem, nadávám sobě. Ze začátku byly i pochybnosti o tom, jestli jsem udělala správně.. Pochyby o tom, jestli až se vrátím, budou mě brát lidi stejně, ba co lidi, kamarádi hlavně. Třeba už s nimi nebudu mít nic společného, rok nás rozdělí víc než budeme schopní akceptovat. To jsou věci, které se mi za těch 5 měsíců prohnaly hlavou nespočetněkrát a určitě ještě proženou.


Někdy, když mám chvíli sama pro sebe a jdu se projít, nebo si zaběhat, najednou mě zas popadne ten pocit: Jsem tady.! Jsem v Americe!!. Ten pocit kdy si uvedomim, že si můžete do životopisu napsat něco, o čem jsem dřív jen snila a je teď je to realita. Je těžký roztřídit pro a proti, protože některá pro mají svá proti a naopak. O něco možná příjdu, něco možná získám. To dokážu zhodnoti až časem.


Myslím, že 5 měsíců mi pomohlo si udělat pořádek v hlavě a vyřešit věci, kvůli kterým jsem se rozhodla vydat na tuhle cestu. Snad si budu moc říct, že mi tenhle rok dal víc než vzal.. zatím si myslím, že to tak je :) Někdo nemá takový štěstí a opouští Ameriku se špatnými zkušenostmi a pocity, ale i to může pomoci. Záleží na každém, co si z toho dokáže odnést.

Nebudu nikdy nikoho přemlouvat k tomu, aby si sbalil kufry a odjel, protože to musí být prostě ve vás samotných. Znám spoustu lidí, co budou jen sedět doma, říkat že závidějí, ale prostě to v nich není a tak zůstanou sedět i dál. Naštěstí znám i spoustu jiných lidí, kteří jsou jako já a jdou si za tím svým. Jedním z nich je můj nejlepší kamarád, který dělá au pair v Rakousku, což znamená, že i když jsme od sebe tisíce kilometrů daleko, pořád nás něco spojuje, pořád máme stejné problémy a díky tomu si nejsme cizí.

Možná se někteří z vás v tomhle článku poznají, někoho to bude motivovat, někdo si řekne, že mám stupidní názory a snědla jsem všechno moudro světa jen proto, že žiju v USA. Však je to jen na vás. :) Jediná věc, kterou chci dokázat tím vším co tady píšu (a nejen v tomhle článku) je ta, že to jde. Že i prachobyčejná holka jako já, která nikdy neměla sny dělat něco pořádnýho, je teď má. A věřím tomu, že k těm snům jsem každým dnem blíž a blíž.!!

.. 7 měsíců je stále předemnou a čeká mě hodně velkých věcí jako stěhování, dodělat školu, procestovat kus Ameriky a já doufám, že na to bude pořád dost síly a energie, kterou mám hlavně díky vám. Podpory si tady člověk podle mě váží úplně nejvíc.

A taková já jsem po pěti měsících v Americe :) z Texasu s láskou vaše Houdička.)

London, UK

17. března 2015 v 14:07 |  travel around the world
Můj další článek bude věnovaný hlavnímu městu Spojeného království, Londýnu. V Londýně jsem za svůj život byla 2x, ale když jsem tam byla poprvé, bylo mi možná nějakých 10 a nepamatuju si z toho vůbec nic, takže jsem byla strašně ráda, že si to můžu zopakovat. :))


Kam dál